IM Vitoria

12.07.2022

 Závod, který pro mě nebyl jen o triatlonu, ale taky o zkoušce mé psychické výdrže. Začalo to den před odletem, ve středu, kdy mi letecká společnost ohlásila, že můj zpáteční let z Frankfurtu, kde jsem přestupoval, je zrušen, takže jsem si zařídil odlet následující den . Musel jsem si prodloužit ubytování, změnit rezervaci na auto, tohle ale naštěstí bylo bez problémů.

Ve čtvrtek, po odbavení na letišti, mi přišla zpráva, že se odlet z Prahy do Frankfurtu posouvá o 20 minut, za chvíli další zpráva, že se let posouvá o dalších 10 minut a čas na přestup na letišti ve Frankfurtu se tak zkrátil z hodiny na půlhodinu, to jsem naštěstí stihl, ale bál jsem se, aby to stihlo i zavazadlo s kolem. Mé obavy se potvrdily. Po příletu do Bilbaa přišla zpráva, že zavazadlo nebylo odbaveno. Vzal jsem to jako fakt a doufal, že druhý den dorazí. Vyrazil jsem pro auto, ale jelikož jsem kvůli zrušenému letu měnil rezervaci, nevšiml jsem si, že se i změnila společnost, a tak jsem jel autobusem někam, kam jsem neměl. Byl to ale poslední autobus ve 23:00, tak jsem si zavolal taxi zpět na letiště, kde byla ta půjčovna, u které jsem měl novou rezervaci, dorazil jsem tam ve 23:32 a otevřeno bylo do 23:30. Naštěstí tam byla ještě jedna půjčovna, která otevřená byla, tak jsem se nimi snažil situaci vyřešit. Bohužel bez úspěchu, protože mi nefungovaly platební karty. Na letišti jsem viděl asi deset lidí, jak tam spí, byla už jedna hodina ráno, tak jsem se rozhodl, že počkám na sedmou ranní a vyzvednu si auto podle původní rezervace, a šel si lehnout na zem. Po hodině jsem usnul, zem byla studená, tak jsem si pod sebe dal neopren, to už bylo lepší, ale přišla tam ve 3 hodiny ráno rodina s dětmi, kdy tatínek pořád napomínal děti, ať nekřičí, ale sám pusu nezavřel☺ Tím můj spánek skončil.

Ráno se mi podařilo vyzvednout auto, na které jsem čekal a konečně hurá na hotel, který odtud byl 50 kilometrů.

Byly dva dny do závodu a tak jsem po snídani začal řešit kolo. Jel jsem 45 kilometrů do centra závodu, abych se zaregistroval a poslechl si a informace ohledně trati a pravidel k nedělnímu Ironmanu. Po návratu na hotel mě nečekala žádná pozitivní zpráva o kole, i když se mi hodně kamarádů z Čech snažilo pomoci a tímto jim moc děkuji. Kolo pořád nebylo nalezeno, i když několik zavazadel letělo z Frankfurtu do Bilbaa bez pasažérů čili ztracených.

Následující den už byla sobota a já jel na letiště do Bilbaa, kde jsem doufal, že třeba tam je moje kolo, ale neví se, že patří mně. Bohužel nikde nebylo a na mě to tam brutálně dolehlo. Musel jsem se smířit s tím, že se závodu nezúčastním. Když mě viděli, snažili se mi na letišti maximálně pomoci, volali a faxovali do Frankfurtu, ale neúspěšně. Opouštěl jsem letiště zdrcený, že závod nepojedu, dojel jsem zpět do Vitorie, kde jsem navštívil půjčovnu od Ironmanu "FBR" s tím, že bych si od nich půjčil rád kolo, nabídli mi v mé velikosti klasické silniční kolo s hrazdou se slevou z 320 eur na 300 eur. Projel jsem se na tom a nebyl jsem z toho úplně nadšený, ale říkal jsem si, že to beru, aspoň něco. Pak jsem si všiml triatlonového kola neboli časovky, ale prý je ve velikosti 56 a já potřebuji 58 a ještě je za 475 eur. Po konzultaci s trenérem jsem posunul na triatlonovém kole sedlo dozadu a nahoru. Projel jsem se a to už bylo lepší. Řekl jsem, že beru tohle, ale že si to ještě seřídím, jelikož byla špatně vycentrovaná kola, takže více povolím brzdy a řazení si seřídím, že pracuji jako mechanik, to se jim zalíbilo a řekli mi, že mi dají na tohle slevu na 250 eur a i mi to seřídí, to už se nedalo odmítnout. Takže jsem šťastný odvezl kolo do depa po půl hodinovém seznámení, už zavírali depo pro ukládání kol na závod, musí se tam dávat den před závodem. Půjčili mi i helmu s tím, že brýle nemají a dají mi je až ráno před závodem. Ještě předtím jsem jsem si dal v centru závodu do druhého depa věci na běh, včetně bot, které jsem měl na sobě, jelikož závodní boty byly ve ztraceném zavazadle s kolem, takže od té doby jsem byl bez bot a všude chodil bos, naštěstí žádný střep jsem nikde nenašlápl, ale vzbuzoval jsem teda pozornost, hlavně při nákupu v supermarketu.

Po dost emotivním dni jsem šel spát a těšil se na závod, těsně před budíčkem se mi zdál sen, že závod posouvají o dva dny a mě má dorazit kolo. S tímhle pocitem jsem se vzbudil a chtěl jsem budík zamáčknout a spát dál, nakonec jsem si uvědomil, že to byl jen sen, ale v pět hodin ráno bylo těžké myslet reálně. Nasnídal jsem se a vyrazil 30 kilometrů k jezeru, kde bylo první depo s koly. Šel jsem si půjčit brýle, ale člověk, se kterým jsem si to domlouval, tam nebyl, takže jsem se smířil s tím, že pojedu 180 kilometrů bez brýlí a budu doufat, že mě nějaký hmyz netrefí přímo do oka. Zkontroloval jsem kolo, dal na něj pití a připevnil tretry. Ty jsem naštěstí měl v příručním zavazadle, stejně jako neopren a závodní kombinézu. Ještě mě napadla myšlenka, že bych jel v plaveckých brýlích, ale vzhledem k tomu, že měla být teplota okolo 30 stupňů, tak bych rychle nic neviděl a mít na očích 5 hodin plavecké brýle, to by asi nebylo to pravé.

V 8:20 start závodu v neoprenech (voda měla 20 stupňů), ihned po prvních záběrech se zařazuji do větší skupiny triatlonistů, kde vidím i dobré plavce, tak jsem tušil, že jsem vepředu. Po 3,8 kilometrech plavání v čase 49:33 opouštím vodu na 8. místě z 24 závodníků v mé kategorii PRO. 

Nasednu na kolo a snažím se skupinku udržet, po prvním sjezdu zjišťuji, že nemám převody, abych jim stačil, naštěstí sjezd byl krátký, a tak je hned zase dojíždím. Ihned na to následoval další sjezd a já už je ztratil napořád. Osamocen jsem se snažil držet tepy, abych nevypadl z tempa, i když kolo mělo wattmetr, ale těm číslům jsem moc nevěřil. Podle pocitu jsem se dost nadřel, ale výkon tomu moc neodpovídal. Od 130. kilometru mě začala bolet záda z nezvyklého posedu, takže posledních 50 kilometrů jsem se často protahoval, abych bolesti ulevil. 

Po kole v čase 4:48:29 jsem se propadl na dvacáté místo a vyběhl na závěrečný maraton Před 14 dny jsem absolvoval Ironman ve Frankfurtu, a tak jsem nevěděl, jestli budu schopný běžet kvalitně, ještě po tak náročné cyklistice na půjčeném kole. 

Nohy mi naznačily hned od prvních kroků, že dnes to bude jen o doběhnutí do cíle. Bylo velké teplo, obloha byla úplně bez mraků, ale naštěstí bylo dost míst, kde se dalo běžet ve stínu, ale to mě tolik netrápilo, jako ta únava. Takže jsem to pravdu jen chtěl co nejrychleji dokončit, a protože jsem byl na závodě sám bez jakéhokoliv doprovodu, nevěděl jsem ani, kolikátý jsem. Maraton jsem doběhl za 3:07:13. Celý Ironman i s depy 8:49:53. V mobilní aplikaci jsem zjistil, že jsem dokončil na čtrnáctém místě.

Tenhle závod byl mojí velkou zkouškou odolnosti a zároveň mi přinesl hodně zkušeností. Rád už bych zase sbíral i nějaké úspěchy. Tak snad příště.

P.S. Kolo stále nemám :-(  


Za fotky děkuji Tomáši Petrovi